Dalším člověkem z pozadí skejtové scény, kterého jsme se rozhodli zpovídat v rubrice Behind the Scene, je Martin Karas. Jak se můžete v rozhovoru přesvědčit, Martin stihnul za svoje působení vystřídat řadu pozic. Článek jsme se rozhodli zveřejnit ve dvou etapách. V první se podíváme především na Martinovo fungovaní ve firmě Nike a na jeho názory ohledně prospěšnosti velkých firem pro skateboarding.

Úplně na začátku bych se tě chtěl zeptat, kdy jsi začal skejtovat. Kde to bylo a jak tehdejší skejtová scéna vypadala?
Jezdím od roku 92, takže nějakých sedmnáct, osmnáct let. Začal jsem skejtovat v Praze, kde celej život bydlím. A ta skejtová scéna vypadala dřív tak, že ses se všema znal osobně, Třeba když si šel na sedmičku, což byl takovej skejtovej klub v tý době, tak si tam znal všechny lidi a všichni znali tebe. V tý době to taky nebylo tak masový, dneska je to větší a víc otevřený ostatním lidem.

Kdy si začal dělat ve skejtovym byznysu a co to tehdy bylo?
Co se týče skejtovýho byznysu, tak jsme s Tomášem Vyhnánkem v roce 2000 založili firmu Impact skateboards. Tehdy mě a Tomášovi připadalo, že sponzoring u nás nefunguje úplně dobře, lidi, kteří skate už v tý době nebrali vážně, měli dostatek všeho, a mlaďasové, který šli nahoru, neměli nic. Takže jsme se rozhodli, že uděláme firmu na skejty a pomůžeme jim. Dalším důvodem bylo, že oba dva jsme v tý době točili videa Praha a přišlo nám trochu líto, že to, co my jsme dělali pro tehdejší scénu, nebylo oceněný majitelema místních firem, takže jsem si udělali vlastně svojí firmu na prkna, abychom se nemuseli nikoho doprošovat a nemuseli si pořád trapně říkat ostatním o slevy.

Pokud vím, podílel ses i na tvorbě skate médií.
Nějakej čas jsem pomáhal Radkovi od vás z Boardu a pak taky Free magazínu ještě v době, kdy se jmenoval 2b3, a my se snažili, aby z toho byl nějakej normální časopis a ne reklamní vitrína pro sponzory, který si to zaplatili. S Jardou Kačerem jsme napsali knížku o skateboardingu. Taky jsem fotil skate fotky pro různý firmy a do různejch časáků, českejch, slovenskejch, nebo cizích jako třeba Playboard, Kingpin nebo Lodown. Jinak jsem taky v 90. letech pomáhal v Red Frog skateshopu Martinu Prokšovi a pak jsem spolupracoval s Tomášem Rejmanem na organizaci skejtovejch závodů ČSP a především Mystic cupu. Také jsem se staral o marketing a československý team firmy Volcom Clothing.

Postupem doby jsem se přes různý peripetie dostal až k tomu, že pracuju pro Nike SB a mám na starost Česko a Slovensko. Kvůli tomu mě oslovil evropskej šéf Nike SB Kaspar. Starám se o Nike SB více než rok a myslím, že jsme za tu dobu udělali docela velikej kus práce. Máme team s jezdci jako Lukáš Daněk, Honza Minol, Marek Zápražný, Tomáš Weimann, Maťo Pavlačíč a Matěj Kardelis, kterej se dobře umísťuje na národních a mezinárodních závodech, hodně se objevuje ve spoustě médií a především funguje, což je v naších končinách malý zázrak.

V čem vlastně spočívá tvoje práce u Nike SB?
Práce pro mě zahrnuje komunikaci s médii, práci s týmem, organizaci většiny činností, který děláme a především servis pro zákazníky Nike SB -  tedy prodej a prezentaci zboží. Zkrátka musím zařídit, aby věci fungovaly, zákazníci byli spokojený, my byli vidět a náš tým měl v čem jezdit.

Je v něčem práce pro Nike odlišná ve srovnání s prací pro klasický skate značky?
Určitě je rozdíl v tom, že Nike je velká respektovaná světová firma. To znamená, že člověk musí nějakým způsobem vystupovat, reprezentovat tu značku, což znamená, že bejt někde vyřízenej a válet se po zemi není dobrý.  Musíme důstojně zastupovat tuhle značku. Z pracovní stránky je to všude stejný, rozdíl v aktivní náplni v podstatě není.

Takže je to takový uhlazenější.
Ne, to ne. Zaprvý má Nike oproti těm ostatním firmám určitej systém, a v momentě, kdy ho zvládáš, tak ti strašně pomůže. Některé menší skate firmy žádnej systém nemaj a musíš jejich lidem volat, dokud to zboží nenahází do bedny, nezalepí to a nepošlou. Musíš prostě stále všechno kontrolovat. Tady víš, že když něco zadáš do počítače, tak na druhym konci světa v ten den vyjede na displeji zpráva, co se má udělat, přijde člověk, kterej to má na starost, vše zkontroluje, stroj to zabalí a jede to k tobě.

Prostě v tom není bordel.
Přesně. A na základě toho, že v tom není bordel, tak i ty musíš nějak fungovat. Tak, jako ten systém funguje pro tebe, tak ty musíš fungovat pro něj, v tom je ten rozdíl oproti ostatním, menším firmám.

Když Nike začal s Nike SB, tak se rozeběhla debata, jestli je vstup velkých firem do skateboardingu dobrá nebo špatná věc, a tahle diskuze svým způsobem žije doteď. Čím myslíš, že ty velký firmy můžou skateboardingu prospět?
Díky tomu, že je dneska skateboarding tak masovej, tak už podle mě ani není možný, aby to dělali jenom malý a corový značky. V situaci, kdy trh skateboardových bot a  oblečení představuje určitý nemalý objem potenciálních příjmů, tak je přirozené, že i tyhle firmy chtějí svůj podíl.

Myslim si, že tyhle značky můžou dát skateboardingu záruku kvality, protože oni si můžou dovolit investovat do novejch technologií. Asi tři dny dozadu jsem četl rozhovor s Erikem Kostonem o přestupu do Nike SB, a on tam popisuje, jak za svůj život prošel spoustou různejch skate firem a jaký to bylo. Jezdil za firmy, který založili lidi, co ani nevěděli, jak se ten byznys dělá, a učili se všechno za pochodu. Tím pádem spousta věcí nefungovala tak, jak má, nebo ty věci byly drahý, protože se vyráběly v malejch nákladech nebo neefektivně. Koston v tom rozhovoru tvrdí, že ty současný firmy, za který jezdí, mu dávaj především kvalitu a jistotu.
Konkrétně Nike SB si může dovolit do těch bot dávat dražší technologie a financovat jejich vývoj. Podívej se třeba na to, kolik stály skate boty před deseti lety a kolik stojej dnes, a přitom ten rozdíl v technologiích a kvalitě je obrovskej.

Druhá pozitivní věc je ta, že tyhle firmy snáze realizují nebo pomáhají prosadit stavbu skate zařízení. Například Paul Rodriguez teď v centru Los Angeles, za velké finanční pomoci Nike, postavil veřejnou skate plazu. To je celkem názorná ukázka toho, že s pomocí velké firmy se to může podařit. Do té doby nic takového v LA nebylo, a to v tomhle městě sídlí docela dost skate firem, které se něco podobného mohly již dříve pokusit.

Právě, to mi přijde, že tu lidi pořád ještě nechápou. Maj strach, že velký firmy do skateboardingu nic nedaj, ale často tomu ve výsledku můžou dát hodně – jak sám říkáš.
Přesně, kdo jinej než velký firmy může v takovymhle měřítku tlačit na radnice a další případný, řekněme - vládní zdroje, a čerpat z nich dotace?
Malé firmy nebo spolky nemají, podle mne, v očích státních úřadů nebo městských radnic dostatečnou důvěryhodnost, když předkládají své  projekty skateparků atd. Lidé z úřadů často vidí v takových projektech nějaký osobní, nikoli celo-společenský, prospěch a nechtějí jim úplně vyjít vstříc, pokud z toho něco nebudou mít.  Ale když přijde velká firma, tak vše vypadá trochu jinak.

A to není jenom o Nike, třeba Sole Technologies a DC již taky postavili veřejné skateparky nebo plazy. Tohle jsou světový firmy, který nesponzorujou jenom skejťáky, ale už mají daleko větší společenskej zásah. Městům přinesou obrovskou publicitu a často, díky takovým projektům, pomohou vytvořit třeba několik pracovních míst pro obyvatele daného města. To, co chtějí tyhle firmy od měst, jsou povolení a volné pozemky. Peníze na výstavbu pak častokrát seženou samy. A tohle většinou nemůžeš dělat s malýma nebo lokálníma firmama.

Druhá věc, na kterou se tu nikdo neptá, je otázka, jestli je dneska vůbec nějakej rozdíl mezi Nikem a jinýma firmama jako třeba DC, což jsou taky dneska obrovský společnosti…
Nechci rozebírat přímo ten interní byznys, ale  například DC je na Wall Street burze úplně stejně jako Nike, Quiksilver, Volcom, a dalších X těhle velkejch firem, o kterejch tady lidi řikaj, jak jsou corový a dělají mezi nima hrozný rozdíly. Všechny tyhle velký firmy se dostaly za hranici velikosti, kdy si svojí výrobu v určitém rozsahu byly schopny financovat samy, a tak se změnily na akciové společnosti, které mají investory a na základě jejich investic do akcií nasbírali peníze, díky nimž se můžou dál rozvíjet a fungovat v globálním měřítku.

Diky provázanosti světa a obrovským objemům výroby to snad dnes ani jinak nejde. Většina úspěšných skate firem se dříve nebo později dostane do situace, kdy bude řešit tuhle otázku a troufám si říct, že se většina z nich rozhodne stejně.  Myslím, že na tom není nic špatného.

Rozhovor pokračuje druhou částí.